Nerad jsem opouštěl své muže, svůj oddíl, cítil jsem, že už je asi nikdy neuvidím. Dostalo se mi první lékařské pomoci v polní nemocnici a tam mi taky dali cestovní příkaz do Derny, kde se mám nalodit na nemocniční loď. Čekal jsem na ošetření s dalšími raněnými pod neustálým bombardováním, opravdové peklo. Tady začal konec mé africké epopeje. K poledni, zatímco se situace uklidňovala, dorazila ambulance. Naložila nás a odjeli jsme, projížděli jsme pouští, otřásali se kvůli dírám a velkým nerovnostem silnice. Jezdili jsme od jedné nemocnice k druhé a v každé třídili raněné. Nejtěžší případy pojedou zpět do vlasti, ty méně těžké zůstávaly na místě. Společně s mnoha ostatními, kteří nastoupili do sanitky směr Derna, jsme přijeli do přístavu, kde na nás čekala bílá loď Arno, kterou později Angličané se svou bestiální zpupností bombardovali a potopili u Tobruku v srpnu 1942. Nalodění skončilo 2.června 1942 asi v 15:00, motory lodi zabraly a loď se pomalu sunula směřujíc přídí k Itálii. I když moje radost, že za chvíli budu v Itálii a uvidím své blízké, byla nekonečná, pociťoval jsem i velkou bolest, že opouštím kolegy, mé vojáky ve válečném pekle. Sbohem Afriko, sbohem navždy! Tobě zanechávám své drahé mrtvé druhy, zajaté a roztroušené, které jsem měl rád a jejichž sympatické tváře ještě v duchu vidím. Kolik vzpomínek a pohnutí mě přepadlo, když jsem z lodního můstku zdravil žlutou zemi naší epopeje a našich trápení. Loď směrovala k našim domovům, zatímco v mých lesklých očích bylo ještě něco, co tam mělo zůstat navždy. Bylo tam teplo písku a pouští.

 

Bývalý seržant Valentino Previdi

Čtvrtého dne 29.května: Nádherné ráno. Leželi jsme všichni na holém písku připraveni na další pochod. Během čekání dorazila zpráva, abychom se vrátili zpět. Byli jsme ještě na místě, když se objevilo německé průzkumné letadlo, které nás zavedlo do oblasti obsazené nepřátelskými silami, které jsme zlikvidovali. Na palubě letadla byl německý generál Crüwell, který byl potom zajat. Angličané, kteří zůstali po malých izolovaných skupinkách v obklíčení, zatvrzele odolávali. Jejich dělostřelectvo rozpoutalo zuřivou nepřetržitou palbu, kterou soustředili na frontu 2.praporu. Zůstali jsme všichni ležet na místě, kryti obrovskými mračny prachu a byli jsme bičováni střepinami granátů a odraženým kamením. Jeden granát dopadl do blízkosti našeho oddílu a já jsem utržil vážné zranění. Moje uniforma byla jako cedník. Ještě jsem zkontroloval, jak je na tom můj oddíl, ale díky Bohu se nikomu dalšímu nic nestalo, byl to opravdu zázrak.