Nakonec jsme se dostali k  rotě a já nechal seřadit oddíl. Nepřátelské dělostřelectvo zmlklo a po krátké přestávce se objevila pěchota, přesvědčená,že nás snadno smete. Nevěděli, že je tady v blízkosti kulomet. Nechal jsem je přiblížit se na několik desítek metrů ke kulometu a dal jsem povel k palbě i ostatním zbraním roty. Můj kulomet způsobil nepříteli, což byly jednotky polské brigády, těžké ztráty...

Po celý den až do večera jsme kromě několika přestávek byli zavaleni alespoň desítkou útoků, které jsme vždy odrazili a způsobili přitom i nepříteli další ztráty. Byli jsme sami, bez podpory našeho dělostřelectva, které působilo jinde. Anglické kanóny velké ráže způsobily v naší jednotce další oběti na životech, mezi nimi byl velitel 5.roty, poručík Collona. Po oddíle se hned rozšířila panika, poručík byl totiž svými muži velice vážený. Plakali opravdu jako děti, které oplakávají smrt svého otce.

Stmívalo se, naše postavení bylo už dál neudržitelné a tak jsme netrpělivě očekávali spásné hlášení z naší vysílačky uložené v blízké jeskyni, kdy pro nás přijede několik nákladních aut. Všimli jsme si, že jsou kolem nás rozestavěny nepřátelské kulomety, z jejichž postavení vystřelují k nebi světlice. Zůstávalo nám málo prostoru, kudy se z obklíčení dalo uniknout. Byla černočerná noc. Mysleli jsme na naše mrtvé, které jsme nemohli důstojně pohřbít, mysleli jsme na naše raněné na obvazišti, z nichž někteří byli v agónii blízcí smrti. Byli jsme v ožehavé situaci. Konečně jme uslyšeli hukot motorů. Podařilo se jim nás nalézt! V tichosti všichni nastoupili na náklaďáky. Hluk zaslechl zřejmě i nepřítel a začal po nás střílet z minometů, ale nastupování už bylo u konce a náklaďáky pomalu vyjely, protože v noci je snadné se v poušti ztratit. Podle mého mínění nepřátelské světlice, které stoupaly k nebi, sloužily řidičům dobře k orientaci a tak jsme bez úhony vyvázli . Po několika hodinách jízdy pouští jsme přijeli na
silnici, na slavnou Via Balbia, po níž jsme časně ráno dorazili do Aghedabíje. Tam jsme se zastavili na několik hodin, abychom si odpočinuli. Po odpočinku nám přidělili suchary, vojenskou menáž a vodu. Poté jsme se odsud vydali na několikadenní pochod do El Mechili, nepohostinného místa. Zde končí kapitola ústup a začíná druhá kapitola, omezím se na její detaily. Pluk se přesunul nejprve do Segnali, pak do Garet El Meriamu. Bylo to 28. až 30.dubna 1942.
11.května se pluk přesunul ještě více k východu a to do El Cherimy. Tam se konaly velké přípravy na další přesuny, stále se to týkalo honu na nepřítele. Byli jsme si vědomi příprav na další ofenzívu a to nás naplňovalo nadšením. Přišel 26.květen, osudový den pro další události. Všechno bylo připraveno, v poledne začínal pochod, zmatek vrcholil a přesto bylo vše v pořádku! Slunce pálilo nad hlavami a prach oslepoval. Naše dělostřelectvo střílelo a Angličané odpovídali. Nadešel večer a my jsme se utábořili abychom přečkali noc, po kterou se stále ozývala kanonáda.

Druhý den postupu 27.května: ranní oblačnost se rozptyluje, v tichosti a v klidu se dáme zase na pochod. Když Angličané viděli náš pohyb, ihned nás začali ostřelovat. Náš plukovník byl lehce zraněn na paži. Odpoledne jsme došli k širokému vádí, lokalita se jmenovala Mteifel El Seghir. Slunce zapadalo a na nás pršely granáty velkého kalibru. V klidu jsme zde strávili noc.

Třetí den 28.května: čekáme na místě na rozkazy. Angličané po nás nevypálí ani ránu. Odpoledne se dáváme znovu na pochod, přecházíme nádhernou roklí Mteifel El Seghir, která je pokrytá hustými zelenými křovinami. V porovnání s vyprahlou kamenitou pouští El Cherimy to byla rozkvetlá louka. Za Mteifel El Seghir jsme narazili na rozsáhlá minová pole a vpřed jsme postupovali jen s obtížemi. Nakonec jsem se museli zastavit. Nepřítel nás nechal na pokoji a ženijní oddíly pracovaly nerušeně na odminovávání. Přiblížil se večer a Angličané nás znovu zasypali kanonádou, ale bez vážných následků. Noc jsme strávili v klidu.