Konečně padají první kapky a všichni z toho máme radost. V jediném okamžiku se ale radost mění v zoufalou úzkost. Ohromná průtrž mračen nahání strach, dokonce se zdá jakoby se moře valilo na nás. Trvalo to víc než hodinu, vypadali jsme jako ztroskotanci, neměli jsme si jak stáhnout promočenou uniformu, všechno jsme měli dole ve svahu vádí v jeskyni. Po celou tu dobu byla ale služba svědomitě dodržována podle neporazitelného motta našeho pluku – překonat se a zvítězit.

Nakonec jsme překonali tu strašnou noc, tuženi ledovým severákem. Ráno, když nás vystřídali a my mohli sejít k patě vádí, našli jsme tam spoustu zoufalých pěšáků, kteří hledali své věci, které jim proudy vody odnesly k moři. Táhli těžké bedny s municí, tlačili ven lehké vozy a spoustu jiných věcí. 18.listopadu stoupám s muži do hlavního opěrného postavení na noční směnu. Kolem 21:30 vidím přijíždět podporučíka Cavaglieriho z 5.roty, ke které jsem byl přiřazen. Řekl mi, abychom byli stále připraveni k ústupu. Angličané prý překročili hranice, míří směrem k nám a je pravděpodobné, že můžeme být napadeni zezadu. Tlumočil mi rozkaz nadřízeného, zničit jeden ze dvou kulometů naší čety. Vykonal jsem rozkaz, byl zničen kulomet mého přítele Anania, který se rozzuřil. I já jsem to rozhodnutí měl za nesmyslné vzhledem k našemu zařazení do aktivního ozbrojeného zadního voje, který měl za úkol zadržovat útočícího nepřítele.

Již za několik hodin jsme na ústupu, pochodujeme, jak nejrychleji můžeme, nerušeně a bez zastávek.

Po několika dnech ústupu jsme byli v noci napadeni ze země i vzduchu, osvětleni bengálskými ohni, padaly na nás tuny bomb z letadel a byli jsme ostřelováni
dělostřelectvem . Nepřátelská pěchota nastoupila s přesvědčením , že nás snadno zdolají. Naše odpověď byla okamžitá, silná a rezolutní. Ona bitva trvala hodinu. Vyhráli jsme ji díky tomu, že nepřítel neměl žádné tanky. Padl poručík Gallina a několik vojáků, celkem asi desítka mrtvých. Angličané měli ale víc ztrát než my. Zotavili jsme se a pokračovali v dlouhé kalvárii přes trnitá skaliska, přes “divočinu”. Cítili jsme odezvy dlouhých útrap, docházely nám síly, potraviny a voda. Uniformy byly na hadry.Měl jsem, stejně jako ostatní,podešve holínek napůl oddělené a musel jsem si je přivázat, abych mohl chodit...

Byl večer, stmívalo se, šel jsem na konci kolony. Na čele bylo najednou vidět jakési vzrušení, nechápal jsem co se děje. Když jsem došel k tomu místu, vidím odlesk vody. Byla tam, stála tam v jednom vádí od slavného lijáku 17.listopadu. Žízeň překonala každou překážku. Vojáci přitahovaní jako magnetem se tam vrhli jako kachny, pili do sytosti, naplnili polní lahve. Poručík Collona, který velel 5.rotě, se kvůli tomu rozčílil a vynadal všem nám poddůstojníkům.Únava rostla, skupinky vojáků se postupně oddělovaly a zůstávaly pozadu. Snažili jsme se je povzbudit střídavě s kolegou Ananiou, který šel se svou skupinou jako poslední. Když jsem je pak opakovaně volal, neodpovídal už nikdo. Stáhnout se co nejrychleji bylo jedinou možností záchrany. Cíl byl stále daleko a tak jsme pochodovali ve dne v noci a zastavovali se co nejméně.
K ránu jsme došli do neznámé, velmi rovinaté krajiny, jen tu a tam skalnatý výstupek. Objevili jsme jeskyni a podle rozkazu velitele jsem se v ní jen se svým oddílem ukryl na krátký odpočinek. Byl hezký den, vládl klid a ihned se nás začal zmocňovat spánek. Neuplynula víc než hodina a k jeskyni dorazil podporučík Cavaglieri, který mě spěšně pobízel, abych ji se svým oddílem opustil a dostihl 5.rotu, která je v nesnázích kvůli nepřátelským útokům. Po celou tu dobu nepřátelské dělostřelectvo nepřestávalo doléhat, stejně jako automatické zbraně. Zatímco jsem pod krupobitím kulek vycházel z jeskyně, byl zraněn jeden můj voják.