Divize Brescia v boji o Tobruk

Patřil jsem k 1.četě kulometčíků 8.roty 2.praporu 19.pluku pěchotní divize Brescia. Brescia byla mobilizována od března 1939 pro nasazení v Libyi a už na konci srpna jsme se nalodili v Syrakusách a vypluli do Tripolisu. Když jsme se tam vylodili, odvezli nás do oblasti Mellhca a brzy poté následovaly další přesuny do Porta Zizia a Bosco Littorio, přičemž jsme stavěli nové cesty. V té době jsme střídali práci s cvičením ve zbrani a dlouhými pochody. Ne že bych se chtěl chlubit, ale Brescia byla naší pýchou a tolik je pravdou, že když přišel Rommel, často jsme s ním pak prováděli operace.
Po vyhlášení války 10.června 1940 jsme jako první v říjnu dorazili do El Agheily a hned nám bylo uloženo, abychom vykopali ten zbytečný protitankový příkop. Tehdy jsme si mysleli, že ho přes všechnu tu námahu nebude k ničemu potřeba. Živě jsme si přáli, aby desátá Grazianiho armáda zvrátila osud. Bohužel jsme byli vystaveni naprosté porážce. Stanuli jsme tváří v tvář Angličanům, kteří se zastavili až u bran El Agheily. Pro nás to bylo štěstí, vyhnuli jsme se totiž smutnému osudu desítek tisíc vojáků z desáté armády, kteří museli strávit mnoho let v zajetí a snést mnohá ponížení.Byly to pro nás všechny tvrdé dny, když jsme museli kopat ten nekonečný příkop za ledového větru, deště a sněhu v těch oblastech nikdy nevídaného. Dostal jsem z toho silnou revmatickou horečku, takže jsem musel být převezen do polní nemocnice. Když mě propustili, vstoupil jsem znovu do oddílu.Bylo to 13.2.1941. Celý prapor byl tehdy umístěn v opěrném bodě na okraji El Agheily a proslýchalo se, že nám přijíždějí Němci na pomoc. Když dosáhli našich linií, spolu s nimi jsme s velkou vírou a s nadšením vyšli z našich postavení a následovali je v jejich bleskovém postupu od března do dubna na linii Ghazalla – Tobruk. Tam už se sjížděly divize Pavia, Bologna, Trento, Brescia určené k obléhání Tobruku. Brescia byla v té době Rommelem velmi ceněna, dobře si pamatuji na naše pokusy o dobytí pevnosti Tobruk pod žhavým sluncem, za neustálého víření saharského větru ghibli a pod neustálou palbou anglického dělostřelectva. Následovaly jeden za druhým se stále stejným výsledkem. Na naší straně bylo mnoho zraněných a několik mrtvých. Zůstali jsme takto zablokováni dobrých osm měsíců.

První opěrný bod praporu byl situován mezi Acromou a Ras El Medauvarem, po straně jsme měli slavnou Cestu osy. Zůstali jsme tam až do poloviny srpna 1941, po krátké “odpočinkové” zastávce pod mocnou palbou nepřátelského dělostřelectva. Jakýpak odpočinek…,bylo nám lépe v opěrném bodě. V prvních zářijových dnech jsme jeli obsadit druhé opěrné postavení – úplně nalevo od našich hlavních postavení, blízko moře. Ideální pozice, stálý mořský vánek. Strávil jsem tam dva a půl měsíce v relativním klidu, s jedním mrtvým a několika zraněnými. Pak přišel listopad, sedmnáctého, nebe zatažené hustou oblačností, klima velmi dusné, večer pokročil, mí muži na svém stanovišti si potichu vyměňovali pár slov a já jsem v duchu přemítal, jak se počasí vyvíjí. Nebe bylo čím dál potemnělejší a všude ticho jako v hrobě. Naše pozorování skončilo, už jsme si neviděli ani na špičku nosu. Vzhledem k nastávající tmě jsme měli strach z nepřátelského útoku, který by nás mohl překvapit. Nic takového se ale nestalo.