Anabáze

V roce 1940 jsem byl nedostudovaný medik a brzy jsem byl odveden do armády Slovenského štátu, kde jsem musel přísahat věrnost Slovenskému štátu na lopatu. Z rasových důvodů jsem totiž konal službu po čtyři měsíce (leden-květen), jako „voják pracovnej služby“ na Orem-lazu nedaleko Žiliny. Začátkem května jsem byl přechodně propuštěn. Doma jsem se dozvěděl, že jeden ze starších bratrů již odešel z domu a že se dostal balkánskou cestou do Bejrútu a dál do Palestiny s tvořící se československou vojenskou jednotkou pod vedením pplk.Klapálka.
Já se chtěl taky dostat do naší zahraniční armády a skutečně se mi naskytla příležitost dostat se na vystěhovaleckou loď Pentscho, která vyplula z bratislavského přístavu dne 18.5.1940.
Loď Pentscho byla původně dunajský remorkér, který byl přebudován na lopatový parník o výtlaku 400 brutto tun a počítalo se s tím,že poveze nejvýše 300 osob. Na loď prolezlou štěnicemi nás bylo nakonec namačkáno 508 osob nejrůznějšího věku a původu. Později jsme měli na palubě i jedno novorozeně, holčičku, která se narodila v jugoslávském přístavu Dobrá a podle toho dostala jméno Dobrá.
Loď byla velice vratká a bylo někdy nutné na povel jednonohého kapitána – bělogvardějce - Igora Markejeviče přebíhat na palubě z jedné strany na druhou (povel zněl „drugá strana“), aby se loď vyvážila a nepřevrátila se. Kapitán Markejevič přišel o nohu při námořní bitvě u Port Arthuru a byl i svou manželkou, lékařkou, těžký morfinista. Jak se ale ukázalo, řídil naši loď - pouze primitivními navigačními prostředky vybavenou - s dovedností starého praktika.
Dle původního plánu se loď měla dostat za necelé tři týdny do rumunského přístavu v deltě Dunaje, kde na nás měla čekat zaoceánská loď. Podle toho byly na palubě zásoby a případně i cestující měli nějaké své potraviny. Avšak následkem různých zdržení (nedostatky v lodních dokumentech, odebrání bulharské vlajky a tím statut pirátské lodi, dramatické proplutí přes Železná vrata, nedostatek pohonných hmot, vody, proviantu atd.) se loď do Suliny dostala až v polovině září, tedy po čtyřech měsících. V té době tam již na nás žádná loď nečekala. Nezbylo než vyplout s naši kolesovou kocábkou do Černého moře (21.9.1940). Je zajímavé, že se zdálo, jakoby loď byla na otevřeném moři stabilnější než na řece. Na Černém moři jsme zažili prudkou bouři, při níž naše loď změnila kurz o 180 stupňů, aby potom plula dál v původním směru přes Bosporus do Marmarského moře a do Cařihradského
přístavu. Zde jsme prosili o pomoc, avšak turečtí policisté nás vyhnali a kapitánovi sdělili, že: „Ek, mek, jok, mazut jok, jallá!“, což znamenalo „Chleba není, voda není, mazut není, mažte!“. Navíc vypálili několik ran z děla před loď. Tak jsme mazali dál přes Dardanely do Egejského moře a dopluli do přístavu Mytilene na ostrově Lesbos. Zdejší řečtí obyvatelé byli velmi přátelští, neměli však možnost nám poskytnout potřebné pohonné hmoty, vodu a proviant. Pluli jsme tedy dál do Pirea, kde nás vybavili potřebnými zásobami. Při další plavbě jsme zabloudili do Dodekanez do přístavu Stampaglia na ostrově Rhodos. Tamní italské vojenské orgány se velice divily, že jsme nevylítli do povětří. Proplu-li jsme totiž minovým polem, které mělo chránit přístupy na Dodekanezy. Jak se později vysvětlilo, nevylítli jsme proto, že naše loď měla minimální ponor, takže miny jednoduše přeplula. Italové se chovali slušně, vyprovodili nás přes minová pole na otevřené moře a pluli jsme dál. Po nějaké době však loď zůstala stát, protože kotel vypověděl službu. Roury se ucpaly usazeninami z mořské vody, která se pro nedostatek sladké vody částečně v kotlích používala. Na návod kapitána se zhotovila z prostěradel a dek veliká plachta a pomocí ní se loď pomalu sunula dál. Odpoledne se na obzoru objevily obrysy ostrůvku. Znovu na radu kapitána jsme se pět dobrovolníků vypravili v chatrném (a jediném) záchranném člunu na ostrůvek, abychom loď dle možností nasměrovali na vhodné místo pro přistání. Mezitím ale nastala tma a nám se nepodařilo dát na loď znamení pro vhodné místo na přistání. Loď pak byla silným vlnobitím hozená na severní, skalnatou část ostrůvku. Přitom byl proražen bok lodi a ta se začala pomalu potápět. Přesto se nám podařilo za tmy a za silného vlnobití dostat všechny cestující na břeh, přičemž některé jsme museli na břeh vynášet. Podařilo se také zachránit nějaké potraviny a další věci nutné k přežití.
Jak se ráno ukázalo, ostrůvek byl celý skalnatý, bez porostu, neobydlený. Bylo tedy jasné, že bez pomoci zvenčí jsou trosečníci odsouzeni k smrti žízní a hladem. Datum ztroskotání lodi u ostrůvku Chamilonesi (Camilanisi) bylo 8.10.1940
t.j. den před židovským svátkem Jom Kipur. Nás pět dobrovolníků se záchranným člunem třetí den vyplulo pro pomoc na Krétu směrem, který nám ukázal rukou kapitán. Celý den jsme pilně veslovali a večer jsme již viděli světla, pravděpodobně majáků z Kréty. Naneštěstí jsme se ale dostali do silného mořského proudu, který nás unášel pryč, takže světla nám mizela postupně po pravé straně a ráno jsme byli opět na otevřeném moři. Rychle jsme slábli, nohy nám rozežírala mořská voda, která do člunu prosakovala. Všechny naše věci nám postupně uplavaly do moře.
Pátý den jsme v zoufalství začali pomýšlet na sebevraždu. Avšak pistole, které jsme měli sebou, byly k nepotřebě, protože byly nefunkční působením mořské vody. Uvažovali jsme tedy o tom, že naskáčeme do moře a budeme plavat dokud se neutopíme. Náhle se ale nad námi objevilo letadlo, dvouplošník. Jak se později ukázalo, šlo o průzkumné letadlo z mateřské letadlové lodi Ilustrious. Letadlo se pustilo opakovaně nad nás a posádka vystrkovala ruku s palcem vzhůru, znamení, které jsme v té době ještě neznali. Také jsme si všimli, že letadlo má na dolní ploše křídel koncentrické barevné kruhy. Tyto znaky jsme tehdy rovněž neznali. Letadlo nakonec odletělo a my si zoufali dál. Brzy se ale na obzoru objevily válečné lodě, napočítali jsme jich celkem dvacet šest. Byla to britská flotila, která plula z Malty do Alexandrie, torpédoborec Nubian připlul těsně k nám, po straně byl spuštěn lanový žebřík a my jsme celí šťastní vyšplhali na rozpálenou ocelovou palubu. Nohy jsme ale měli rozežrané mořskou vodou a na palubě jsme bolestí začali poskakovat. Námořníci se nejdříve smáli, asi si mysleli, že zachránili nějaké pomatence. Pak jim to ale došlo a honem nám dali silné plstěné papuče.
Na lodi se o nás výtečně postarali, dali nám napít a najíst a protože jsme byli polonazí, taky nás oblékli do všelijakých hadrů z námořnického oblečení. Následoval výslech zpravodajským důstojníkem, který mluvil velmi dobře německy. Na náš dotaz řekl, že v roce 1935 byl v Německu v Hitlerjugendschule, jako příslušník Inteligence Service, instruktorem. Zpravodajský důstojník zařídil, aby byl vyslán radiogram, který sdělil informace o osudu zbylých trosečníků na ostrůvku. Jak jsme se později dozvěděli, zpráva byla zachycena v Turecku, v Řecku a na Dodekanezách. Dodekanezy byly nejblíž a Italové devátý den odvezli ztroskotance na Rhodos, kde byli internováni a později převezeni do internace v jižní Itálii ve Feramonti. Po osvobození Itálie Američany se někteří z mladých československých státních občanů přihlásili do naší zahraniční armády a já pak část z nich potkal v Anglii po přesunu naší jednotky ze Středního Východu. Při další plavbě anglické flotily jsme odpoledne ještě zažili pravou námořní bitvu. V boji byla poškozena mateřská loď Ilustrious a byla potopena jedna italská ponorka.
Po přistání v Alexandrii nás převezli do anglického zajateckého tábora Mustafa paša camp, kde jsme byli celý týden vyslýcháni. Zpravodajští důstojníci nám naštěstí uvěřili, měli totiž podrobné záznamy o pohybu naší lodi po Dunaji. Poté nás ale předali egyptské přístavní policii, protože jsme byli ilegálně, bez jakýchkoliv dokumentů, na egyptské půdě. Díky tomu jsme zažili týden pravého egyptského vězení s hlídačem, egyptským seržantem, ozbrojeným starou loveckou puškou. Všichni jsme měli různé zdravotní potíže a opakovaně jsme žádali o lékařské ošetření. Říkali nám pořád „bukra“, t.j. zítra. Po týdnu věčného bukra nám došla trpělivost a začali jsme rozbíjet chatrné dveře a zařízení cely. Pak nám konečně zavolali našeho konzula, který zařídil náš převoz do židovské nemocnice. Zde se nám dostalo potřebného ošetření a v nemocnici jsme zůstali v internaci do té doby, než jsme dostali pasy. S dokumenty jsme mohli čtyři z nás vstoupit do naší československé jednotky, která byla mezitím přemístěna z Palestiny do Egypta. Pátý ze záchranného člunu byl turecký námořník Ali Vasfi, který také dostal brzy pas a vydal se domů. Při plavbě z Alexandrie do Turecka byla ale jeho loď torpédována a Ali přitom zahynul.
V naší jednotce jsem se sešel se svým bratrem.

 

MUDr. Josef Hercz