Tobruk 1941 - První obléhání
V únoru
1941 přišel rozkaz na velitelství 11.pluku bersaliérů nacházejícím se v Gradisca
d‘Isonzo poslat do Severní Afriky 71. rotu protitankových kanónů vz.47/32
jako posilu našim jednotkám nacházejícím se ve fázi reorganizace po ústupu
z Kyrenaiky. Vylodili jsme se v Tripolisu na konci února a byli jsme
přiřazeni k slavné divizi “Brescia”. Dříve než jsme vstoupili na půdu
Kyrenaiky, zastavili jsme se na několik dní v Mellaze a pak několik dní
v Al Agheile. Jednoho rána přijel generál Rommel a dal povel okamžitě
vyrazit a pochodovat neustále s co nejmenším počtem zastávek. Cíl pochodu:Bengází,Barka,Derna,
Tobruk…
Vyrazili jsme ihned a k večeru dosáhli Benghází, kde nás přijali ještě
s větším nadšením než to bylo později předvedeno v propagandistickém
filmu. Strávili jsme noc v palmovém hájku a ráno opět pokračovali v pochodu
do Barky, kam jsme dorazili k večeru téhož dne. Na jednom pahorku jsme
zaznamenali pohyb cizích jednotek, ty však se západem slunce odešly. Když
jsme přečkali noc, vyrazili jsme dál do Derny. Ale běda nám! Když jsme se
dostali do Borga Martina, na kraji silnice ještě hořel anglický obrněný vůz.
Zeptali jsme se jednoho zdejšího usedlíka a ten nám řekl, že poslední anglický
oddíl tudy ustoupil před necelými dvěma hodinami. Byli to ti, kteří utrpěli
porážku v pouštním boji proti jednotkám Osy. Utkali se s divizí
“ Ariete”, německou pancéřovou divizí a s dalšími italskými oddíly.Snad
jsme tím, že jsme přišli do Borga Martina jako první zablokovali anglický
ústup!? Byl tohle Rommelův cíl? Kdoví!
Odpoledne jsme dosáhli Derny, ale všechny zásoby
už byly v plamenech a den potom, na Velký pátek, jsme dorazili k okraji
Tobruku a podstoupili jsme křest ohněm pod palbou z děl a tanků. Jedna
naše dělostřelecká baterie na pravé straně silnice viděla, jak se proti ní
blíží anglické tanky a pěchota ve vzdálenosti menší než 50 metrů od jejich
postavení. Avšak ti hrdinní dělostřelci neztratili duchapřítomnost a pokračovali
ve střelbě v nulové výšce, míříce přímo na tanky a s krveprolitím svých
mužů vyhráli první bitvu. Bez hrdinství těchto dělostřelců bychom všichni
skončili jako zajatci, protože jsme už neměli motorová vozidla, která jela
vstříc dalším pěším oddílům a dorazila až na Velikonoční pondělí. V těch
dnech mezi pátkem a pondělím jsme byli zcela bez vody a bez jídla. Konečně
v pondělí večer přišla první voda, ubohá polní láhev na muže. Dlouho
nevydržela, ale všechno už bylo za námi.
Utábořili
jsme se na kótě 89, v předpolí Tobruku. Zpočátku na nás doléhaly pozemní
útoky i vzdušné bombardování, ale nakonec vše skončilo dělostřelbou, které
stále ubývalo.
Během jara a zčásti
i v létě pravidelně létalo naše průzkumné letadlo, které mělo pozorovat
tobrucký přístav a když si všimlo něčeho podezřelého, ihned dorazily bombardéry.
Každý večer přesně ve 21,05 přilétal další osamocený bombardér a bombardoval
různé sklady v Tobruku a bylo obdivuhodné, že ani jedna puma neminula cíl
a silné požáry trvaly hodiny. Ke konci léta pak tyto nálety ustaly. Proč?
Po strašných dnech bez vody přišla v noci 17.listopadu silná bouřka,
která na mě měla zhoubný účinek. Možná kvůli té ranní dešťové koupeli mi začaly
otékat nohy a hlava, musel jsem jít k lékaři, který mě poslal do polní
nemocnice. A tak večer 18. listopadu, zatímco kolega Previti dostal od nadřízeného
rozkaz, aby se stáhl, já jsem dostal od lékaře nařízení, abych šel kupředu
(pro lékaře to znamená vzdálit se z fronty). Sanitkou mě převezli do
Derny a po dvou dnech do Itálie. Diagnóza: Zánět ledvin, žloutenka a krevní
žloutenka. V Derně jsem se dozvěděl, že naše fronta byla proražena anglickou
převahou sil a prostředků. Už v Itálii, v nemocnici v Bari
mne dostihla zpráva, že bersaliéři 71. roty kanónů byli zajati.Uběhlo už 58
let, ale na tyto události nikdy nezapomenu. Stejně jako nezapomenu na Velikonoce
roku 1941! Každý den, když si napouštím vodu do sklenice, musím ji naplnit
až po okraj, protože mám stále strach z oné hrozné žízně. Jak se zdá,
jsem pořád tím starým seržantem bersaliérů!
Antonio Marsico